Dveře kostela

Přemýšleli jste někdy o dveřích kostela? Jsou to dveře, za nimiž někdo čeká…

Když se k nim blížím…

…jsou tak veliké, tmavé, pro spoustu lidí jsou to dveře, za něž se možná nikdy neodvážili nahlédnout, jsou tady celé generace, dlouhá desetiletí (nebo staletí - kdo ví?) stráží vchod do chrámu Páně. Možná je škoda, že jsou pořád zavřené…

Když beru za kliku…

… napadá mě, kolik generací přede mnou bralo za tu kovovou, roky používání naleštěnou, starodávnou kliku? Kdo ji chytal s nadějí, že za těm dveřmi najde odpověď? Kdo s bázní, co ho tam vlastně čeká? Kdo s nadšením, že přichází k tomu, kdo ho miluje? Kdo se smutkem, protože „venku“ se cítil opuštěný? Kdo s nadějí, že tady najde to co hledá? Kdo za ni bral jen ze zvyku? Proč tu kliku tisknu já, právě dnes, ve všední den, ve čtvrt na osm, cestou do školy?…

Když pomalu otvírám…

…dýchne na mě takové to zvláštní ticho, jakoby prosycené modlitbami generací, ve vzduchu je cítit kadidlo a cosi člověka nutí, aby ztichl, aby vzal na vědomí, že tady není pánem on, ale někdo jiný, někdo, kdo tu byl od počátku. Má pocit, že tu na něj někdo čeká…

Když je za sebou zavřu a otočím se ke svatostánku…

…mám pocit, že jsem doma, že jsem na té jediné správné adrese a v srdici uslyším radostné, tiché „VÍTEJ“ …

Napdá mě, že dveře kostela jsou vlastně dveře do úplně jiného světa. Za kliku beru na rušné ulici po které (zvlášť ráno jezdí spousty aut a spěchají lidé) a rázem se ocitnu v oáze klidu a ticha…Jsou to dveře k Někomu, kdo tam vždycky byl, je a bude, kdo tam na mě čeká, ať se děje cokoli, ať  přicházím ospalá, protože jsem ráno zaspala, nebo vystresovaná, protože jsem to či ono nestihla… On mě vždycky vyslechne, On tam ČEKÁ…