Bezbožní Češi - Nejateističtější národ na světě

Opět jedna ze slohových prací, o kterou bych se ráda podělila.

Říká se, že Češi jsou nejateističtější národ na světě. Nejdřív by to možná chtělo uvést, co to vlastně znamená ateizmus. Je to myšlenkový směr popírající existenci božstva, nadpřirozena, něčeho „nad člověkem“. Opravdu jsou všichni ochotni o sobě říct, že jsou ateisté? Proč tedy, když jsme ten nejateističtější národ, je u nás taková obliba horoskopů, esoterických obchodů, kartářek, léčitelů, amuletů a podobných?

Člověk má evidentně od pradávna potřebu věřit v NĚCO. Ať už je to zpráva v horoskopu, že tenhle den byste neměli vycházet z domu, nebo vás postihne neštěstí, nebo třeba výklad kartářky, že tento týden už zaručeně potkáte toho pravého (tu pravou), na kterého celý život čekáte. Dnešní člověk je tvor materialistický a má sklon věřit tomu, z čeho pro něj plyne jasný přínos, zisk nebo  prospěch, nejlépe okamžitý. Nechce hledat a přemýšlet nad tím, jak to ve skutečnosti je. Lidé nejsou nevěřící, ale spíše nehledající. Odsoudili církev, protože ve středověku se příliš nevyznamenala s inkvizičními procesy a protože prováděla (zvlášť na našem lidu) násilnou rekatolizaci. Ale prosím, uvědomme si, že církev je instituce, pro kterou v určitých obdobích pracují LIDÉ. Člověk je člověk. Ale která instituce o sobě může prohlásit, že přežila dva tisíce let, zažila světlá a temná  období a stále tu je? Spousta lidí si myslí, že církev je špatná, že je nepotřebná, zkažená. Na základě čeho tak soudí? Na základě informací o středověku? Kdo z nás to zažil? Kdo může říct, že na vlastní kůži zkusil ústrky ze strany církve? V dnešní době je to spíše naopak. Přiznat se ke svojí víře, je i přes to, že v naší zemi máme náboženskou svobodu,  jako ukázat na sebe a říct „Pozor, jsem divná. “ Tak se na to alespoň dívali spolužáci v prvních ročnících základní školy. Byla jsem pro ně ta divná, co chodí do kostela. Nepřemýšleli o tom, byla jsem jiná a tím pádem podivínka. Řeknete si, vždyť to byly děti, teď už je to všechno jinak, dostali rozum, ale to není tak úplně pravda. Když se zeptáte nějakého člověka, co si myslí o věřících, většinou vám poví že je nechápe nebo něco na ten způsob. Proč? Když se budete dožadovat delšího vysvětlení jeho názoru, tak se dozvíte, že vlastně nikdy nepřemýšlel nad tím, proč někteří věří a on ne, jestli tu skutečně je NĚCO, co nás přesahuje. Já věřím, že tady to NĚCO je, jsem katolička, hlásím se ke katolické církvi. Netvrdím, že církev je bezchybná, ale kdo z nás je? Nemyslím, že by mě moje víra nějak vyvrhovala ze společnosti, cítím se jako plnohodnotný člověk, ne jako něco divného a nežádoucího. Spíše jsem přišla na to, že lidé, kterým tohle řeknu jaksi znejistí, ztratí půdy pod nohama. Proč? Protože vlastně neví , s čím mají tu čest, nechápou, jak můžu říct, že existuje Bůh, když jsem ho neviděla. Kdybych ho viděla, už by to nebylo tak těžké věřit, nemyslíte? Dovolím si citovat Knihu knih: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jisti tím, co nevidíme. (Židům 11,1).  Myslím že z téhle věty je jasné, že víra absolutně popírá způsob myšlení dnešního člověka.

Nemyslím, že naše společnost je ateistická, zaměřená proti nadpřirozenu, jen prostě neví kde ho má hledat, protože nad tím nepřemýšlí. Chtěla bych, aby se alespoň někdo zamyslel na tím, jestli tu náhodou není něco, v co stojí za to věřit.