Poslední taneční

Nejdřív mi dovolte pár slov na úvod: 9. 12. 2008 jsme měli závěrečné taneční. Bylo to úterý a tenhle slohový útvar jsme tvořili den potom ve škole, když nám začala čeština a  učitelka, která náhodou na věnečku byla taky, na nás koukla a povídá „Dneska s váma asi nic nebude, co? Tak si vemte papíry…“  načež polovina lidí málem spadla ze židle protože to řekla o pár decibelů hlasitěji, než kolik byla snesitelná míra u osob stižených kocovinou. J 

Tak tedy zde je ten výtvor, napsaný po pěti hodinách plesání a pěti hodinách spánku: J 

Včerejší večer na nás všech zanechal stopy. Ať už viditelné v podobě odřených a pošlapaných prstů na nohou, nebo méně viditelných v podobě kocoviny. Měli jsme poslední taneční, tzv. Věneček.

Pro mě, jakožto příslušnici ženského pokolení začínal věneček už dvě hodiny před odchodem, neboť bylo nutné naplnit očekávání kladená na ženu v případě společenských akcí – totiž, být okouzlující pro naše mužské protějšky. Nevím do jaké míry se to povedlo mě, ale když jsem dorazila do muzea (samozřejmě s půlhodinovým předstihem), shledala jsem, že většina mých spolužaček tato očekávání zdaleka předčila. Poněkud šokováni jsme se cítili snad jen malým tanečním parketem, který vypadal, že se na něj stěží vejde polovina z nás. To se hned ukázalo, když jsme se po slavnostním nástupu rozestoupili na mazurku, každý pár měl pro sebe sotva půl čtverečního metru místa. Uznejte, že jsme měli nadějné vyhlídky na to, jak krásně si zatančíme a pošlapeme si nohy…U mazurky by to ještě šlo, ale u takové polky aby se člověk bál udělat krok, aby neskončil pod nohama rozvášněných tanečníků. 

Nevěřili byste ale, jak se parket vyprázdnil, když se vyhlásila volenka gardedáma, gardepán. Někteří tatínci byli zjevně “nadšení“ tanečníci a jejich ratolesti je na parket musely dovléct téměř násilím. Můj tatínek měl ale naštěstí dobrou náladu a tak jsme si i přes počáteční neshody při valčíku krásně zatančili.

S postupujícím večerem ubývalo střízlivých a přibývalo nadšených a rozjařilých tanečníků. Tančilo s všechno, jen ne to co jsme celé tři měsíce v potu tváře trénovali, někteří létali vzduchem, jiní pobíhali všude možně… zkrátka každý se bavil po svém, dokud nás o půlnoci nerozehnali “tancmajstři“, s tím že se končí, a že nám přejí mnoho krásných tanečních zážitků.  

Věřte nebo ne, dostala jsem za to jedničku J