Kterak Poutníci putovali a (snad) budou putovat dál

Já jsem vyrůstala v rodině, kde jsme pravidelně chodili na mši a doma jsme se občas modlili. Když jsem pak nastoupila do primy u nás na gymplu, tahaly mě děcka z kostela a spolužáci v jedněch osobách, ať se přidám, že je u nás ve farnosti nový kněz, a že mají super spolčo. Mě se nechtělo ale nakonec mě přesvědčili. ten nový kněz měl ohromný dar pro práci s mládeží. Ze začátku to bylo trošku rozpačité, ale pak nás otec Šebestián vzal na první víkendovku, kterou pro nás připravil spolu se středoškoláky, kteří měli taky svoje spolčo. Byla to pětidenní zážitkovka a čím déle jsme na té staré faře v nedaleké vesnici byly, tím lépe nám spolu bylo. Najednou jsme se chtěli společně modlit a večer si každý sám rád zašel do kaple, takže jsme se tam po večerce stejně všichni načerno scházeli . každý si řekl že si zajde sám za Pánem trošklu si popovídat a pak jsem tam tak byli všici :) Najednou mi přišlo že jsem objevila krásu víry...
celých pět let naše spolčo fungovalo, bylo pro nás kojící matkou a oázou klidu, scházeli jsme se v místním františkánském klášteře v kapli a povídali jsme a modlili se. Loni jsme všichni nastoupili na střední školy, někteří i do jiných měst a spolčo trochu schudlo, ale pořád v naší farnosti bylo všude vidět mladé, jak něco chystají podnikají...
na příští seslání Ducha svatého budeme my, spolčo, které si říkalo Poutníci a začínalo s dvanáctiletými dětmi společně biřmovaní. A to je myslím pěkný závěr působnosti Poutníků, jejichž tradici teď předáváme dál Gospíkům (podle slova Gospa jako označení pro Pannu Marii v Medžugorji). Co nám zůstalo je způsob loučení, ktrý se mezi námi tak spontáně rozvinul - loučíme se křížkem na čelo :)
S děckama jsem zažila akce plné Ducha svatého, přátelství a pohody. Chodili jsme spolu na puťáky pod širák, byli jsme splu v Alpách a v Medžugorji a teď spolu přijmeme Ducha svatého a já nepřestává děkovat, protože mi spolčo pomohlo najít si cestu k Pánu, potom jsem se pro něj dokázala rozhodovat .