Všem kteří mě znali...vaše Sára Kuncová.

Tahle povídka je prý dost depresivní, ale já myslím, že v ní snad něco je.... 

Byl chladný podzimní večer a ve vzduchu bylo cítit tlející listí a blížící se zima. Těžká,tmavá  mračna pomalu plula oblohou a slunce už dávno zapadlo. Bylo šero.  Stála na parapetu , oči opuchlé a červené, na tváři cestičky, které po sobě zanechaly slzy. Poslední slza jí stekla podél nosu a rozplynula se na rtech. Další slzy už nepřišly. Už všechny vyplakala.  Stála na parapetu a v ruce žmoulala dopis na rozloučenou, nadepsaný „Všem, kteří mě znali. Promiňte mi prosím, že jsem vkročila bez pozvání do vašich životů. Že jsem vám byla na obtíž, že jsem byla divná a tím vás pohoršovala. Že jsem jen chtěla trošku pochopení, když vy jste zrovna neměli čas si se mnou povídat. Promiňte mi, že odcházím bez vašeho svolení, ale já nejsem jen loutka, kterou vytáhnete ze šuplíku, když ji zrovna potřebujete a pak ji zase hodíte pod postel. Jsem lidská bytost, mám city, sny touhy ale teď už mám jen lítost nad tím, že tenhle svět a tahle doba je tak strašně povrchní a ž člověk nemá právo na to, být jiný. Já jsem byla jiná a pro vás asi divná. Promiňte mi, že jsem žila… vaše Sára Kuncová“

Stála na parapetu otevřeného okna a přemýšlela, jestli je dost vysoko. Zatřepala hlavou aby ji neopustilo odhodlání. Věřila, že potom bude líp, že tam někde je lepší svět, kde se lidi navzájem respektují a kde nikdo nikoho neodsuzuje. Zadržela dech. Vykročila do prázdna.  Skočila. Cítila jak pod nohama ztrácí oporu okenního parapetu a letí vzduchem.  Přišlo jí že, padá pomalu. Najednou uviděla před očima světlo a uslyšela hlas, který jí zněl v srdci jako nejsladší hudba. „Proč?“ ptal se smutně onen hlas „Nemají mě tu rádi. Nepatřím sem…“ Zase se jí chtělo plakat „Já tě mám rád…“ promluvil jí v srdci znovu ten hlas a ona před sebou spatřila obrys postavy. „Kdo jsi pane?“ zeptala se chvějícím se hlasem. „já jsem Ježíš, který tě miluje tak, že za tebe zemřel, aby ti dal život a tys ten život teď zahodila“ řekl hlas smutně a ona pocítila strašnou tíhu. „Můžeš mi to odpustit?“ Vyhrkla. Nikdy jí nikdo  neřekl že ji má někdo tak moc rád, že by za ní zemřel.  „Jsem láska. Odpouštím. Odpustíš i ty těm, kteří ti na zemi ubližovali? Rodině, přátelům…“ zaváhala. Vzpomněla si na bolest, kterou jí působili spolužáci svými poznámkami a urážkami. Ale On mi odpustil mnohem víc, napadlo ji. „ano Pane, pokud mi ukážeš jak, odpustím jim.“ Kývla na konec. „Půjdeš za mnou?“ podal jí Ježíš ruku. „Ano“  šťastně se usmála a vykročila za ním do světla.

Sáře Kuncové bylo čtrnáct let, zabila se skokem ze čtvrtého patra panelového domu. Našli u ní jen nepopsaný list papíru. Ve tváři měla šťastný úsměv a oči dokořán.