Příběh jedné slečny

Prý také dost depresivní, ale je to jedna zmála básenek, které jsem ochotná zveřejnit. Je o jedné mé kamarádce... 

Na kopci stála,
černá hříva jí kolem hlavy vlála,
všemu sbohem dala,
a životu zamávala...

Rozhodla se jít,
jít a nikde nestavit,
jít, kam až bude chtít,
na cestě snad najde klid...

Samu sebe hledá,
nohy z prachu zvedá,
k večeru znavená pod strom sedá,
a rudé slunce k zemi padá...

V srdci temný mrak,
chce žít a neví jak,
nemá cíl a nemá směr,
vydala se na sever...

Severní vítr smutně zpívá,
ona šla a jak to bývá,
potkala muže,
a rozkvetla růže...

Muž odešel a růže zvadla,
ona spoustu otázek si kladla,
když stál i zimní sníh,
smutek odvál ji na jih...

Na jihu slunce hřálo,
její srdce pookřálo,
slavík tiše zpívá,
a jak to bývá,
potkává muže,
rozkvétá růže...

muž odchází a růže vadne,
srdce její do prachu zas padne,
Jižní vítr smutek nese,
ona zas na cestu vydává se...

Na východě všechno kvete,
nohama už sotva plete,
polomrtvá potkává zas muže,
tentokrát však nerozkvete růže...

Rány její se dlouho hojí,
ona milovat se bojí,
nikdo nechtěl rozumět a chápat,
bolest dohnala ji na západ...

Já západní vítr o ní zpívám,
a výstrahu všem dávám:
Rány v duši se dlouho hojí,
co když pravdu má, kdo milovat se bojí?