Jak to se mnou vlastně bylo aneb o čem většina lidí nemá tušení...

Dlouho jsem váhala, jestli tohle vůbec napsat a adát to sem, ale myslím, že ti kdo mě znají, pochopí, že potřebuju lekci v otevřenosti druhým a tak jsem se nakonec rozhodla svůj příběh trochu odtajnit.

Tohle je příběh uplynulého roku mého života, aneb o tom co všechno ještě musel Pán udělat, abych pochopila, že bez něj to nejde.Bylo to už půl roku, co se moje duše potácela ve tmě a poušti, s pocitem zavržení a opuštění od Boha. Byl to strašný pocit samoty a bezmoci… K tomu všemu jsem od přírody uzavřená a dělá mi problém se někomu otevřít. Moje srdce bylo jako kus kamene, jako mrtvé. Nic mě nezasáhlo, nic s ním nepohnulo, nic jsem nedokázala hlouběji prožít, nedokázala jsem plakat… Až mi Pán poslal člověka, kterému jsem to z ničeho nic řekla. Prostě to ze mě vylezlo a nešlo to vzít zpátky. Ten člověk mi řekl moc pěknou věc a poradil mi, abych se za to modlila. „Jasně, “ říkala jsem si „vždyť já už ani nevím co to modlitba je, večer odhrkám Otčenáš a zdrávas a tím to hasne. Je to jen modlitba pusou…“ Ale něco uvnitř mě nutilo to zkusit. „Dobrá, zkusím se každý večer pomodlit růženec“ rozhodla jsem se, ale myslela jsem si, že to stejně dlouho nevydržím. Světe div se vydrželo mi to a můj stav se začal zlepšovat. Jenže ne na dlouho, po několika měsících jsem do toho spadla znova. Tma, pusto a prázdno, deprese. Nechtělo se mi chodit do společenství, mezi lidi…

Pak přišli Vánoce. Měli jsme se spolčem akci na Hostýně na jednu stranu jsem se těšila a na druhou stranu se mi tam vůbec nechtělo. Nedokázala jsem si představit, že tam budu mezi těma lidma, kteří se rádi modlí, rádi si povídají o Bohu. Připadala jsem si jako použitej hadr na podlahu. Bylo mi zle na duši a odrazilo se to i na těle. Celý dny jsem ležela ve spacáku a poslouchala ty šťastný a Ducha plný lidi kolem mě a tiše jsem jim záviděla. Jednou večer jsem to už neunesla, chtěla jsem být sama a na pokoji, kde bydlelo 12 holek a kluci tam chodili na návštěvy to moc nešlo. Oblíkla jsem se a vyšla ven. Bylo tam krásný ticho, všude sníh… Došla jsem před baziliku a zvedla oči k nebi. „Proč, Bože můj?“ Ptala jsem se ale odpověď nepřišla. Rozplakala jsem se. Jakoby se celého toho půl roku ty slzy hromadily pro tenhle okamžik. Zpoza baziliky vyšel jakýsi člověk a já jsem utekla do lesa, kde jsem se složila na zem a plakal a křičela „Pane, nenechávej mě v tom, já už to nevydržím…“pořád dokola. Najednou jsem si vybavila slova z článku o otci Piovi : Kdybych si tě nepřibil na kříž, zůstal bys se mnou? „Pane, udělej se mnou co chceš,třeba si mě přibij na kříž, ale nenechávej mě v tom samotnou…“ najednou jsem se zvedla a šla jsem do našeho poutního domu. Převlékla jsem se došla jsem k pokoji, kde bydlel náš kněz a jestli prý můžu ke zpovědi. Nešlo to ze mě, Někdo si to vedl. Poprvé jsem ve zpovědi úplně odhalila stav své duše a kněz se nade mnou potom modlil. Cítila jsem jak mě zaplavuje hřejivý pocit pokoje a Boží přítomnosti. Do pokoje ke zpovědi přišla troska ale odcházela milovaná Boží dcera. Tady se můj dosavadní život změnil. I když potom se děli různý věci, základ byl položeném tady.

Nevydrželo mi to moc dlouho a já na tom byla stejně jako na začátku, ne-li hůř. Potřebovala jsem směr, smysl… Byla jsem zdepkovaná, do své ulity zalezlá osoba, co se tvářila že je vše OK ale nebylo. Začala jsem pálit mosty. Pak mi ale jeden člověk napsal v emailu, že svět je krásný a že ho Bůh stvořil pro nás… Zrovna tyhle slova mě zarazily. Já viděla svět dost šedě. Rozhlídla jsem se a zjistila, že ten člověk měl pravdu, že svět j opravdu krásný (bylo zrovna jaro) a že stojí za to se usmívat. Tady bych tomu člověku chtěla za všechno poděkovat. On a někteří další jsou nepřímo zodpovědní za to že jsem ještě tady…

Potom se začaly plánovat prázdniny. Měla jsem jet jako vedoucí na tábor, ale měla jsem pocit že na to nejsem vybavená duševní silou. Měla jsem v sobě prázdno, bezútěšně, neměla jsem směr. Byl začátek června. „Pane mám jet sloužit na tábor, jestli mě necháš v takovým stavu, tak to bude katastrofa…“ Týden před táborem jsme měli s vedoucími přípravnou víkendovku a já pořád plavala v tom divným pocitu prázdnoty. Dva dny před odjezdem jsem se večer modlila a četla si Deníček sv. Faustýny „Neboj se jít za mnou, já vše zařídím“ zvedla jsem hlavu ke kříži a v srdci se ozvalo „Půjdeš za mnou?“ lekla jsem se, ale po chvilce mě naplnila síla (Duch svatý přišel aby mi pomohl správně odpovědět )a já se vrhla do Ježíšovy otevřené náruče a z celého srdce ve mě znělo „Kamkoli mě, Pane, povedeš. “ Pán vzal mojí malou kocábku a zakotvil ji na hlubině pokoje. Pro službu na táboře mi dal spoustu milostí a já mu tak dokázala sloužit jak nejlíp to šlo.

 Můj život je jako horská dráha, teď jsem zase na chvíli nahoře. :)

Děkuju ti Pane, že vedeš můj život, že i když já jsem jako marnotratný syn a odcházím pryč, ty jsi vždy laskavý Otec, který mě přijímá zpátky.